Ozvěny minulosti: Pariah

Pariah patřila mezi velmi očekávané hry od Digital Extremes na přelomu let 2004/2005, ovšem dnes si na ni už vzpomene jen málokdo. Proč? Jednalo se o poctivou střílečku, která měla něco do sebe a její příběh nepatřil zrovna mezi ty špatné.

My si dnes tento zapomenutý kousek připomeneme a zavzpomínáme na dobu, kdy se střílečky dělaly trochu jinak. Děj hry se odehrával na Zemi nějakých 30. let po válce s něčím, co je ve hře nazýváno jako „The Shroud.“ Co je zač tento brutální nepřítel není ve hře uspokojivě vysvětleno. Stejně jako spousta dalších věcí. Celý příběh hry je zahalen jistou mlhou naznačování, podivností a ve finále máte pocit, že vlastně absolutně netušíte, co to všechno mělo znamenat.

Přitom člověk kdysi ve Score četl o příběhu hromadu drobností a čekal, že stejně promyšlený bude i ve hře. Bohužel, ve finále příběh hry nebyl špatný, ale jeho podání nemá moc daleko ke stylu Dark Souls. Minimalistické, nevysvětlující, ale na rozdíl od Dark Souls neexistuje žádné fórum, kde by se dalo o příběhu debatovat. Jsou jasné jen některé věci: hlavním hrdinou je Jack Mason. Mason je klasický doktůrek, který byl degradován na takového polního felčara a nakonec skončil v jedné transportní lodi. Během převozu nebezpečného kontejneru jsou sestřeleni a kontejner se nedopatřením otevře. Nachází se v něm žena nosící v krvi smrtelný virus. Voilá, záchrana vaší osoby a odhalení spiknutí může začít.

Hra obsahuje celkem 18 částí, z nichž se skoro každá odehrává v jiném prostředí. Máme tu pouště, lesy, různá zařízení. I transportní loď se tu najde. Variabilita prostředí je celkem široká a rozhodně se musí nechat, že na tu dobu, kdy hra vyšla, vypadá velice pěkně. Nečekejte Far Cry 1, ale graficky je hra, zejména prostředí zpracováno pěkně.

Tady se nabízí porovnání s ještě starším Unrealem 2: The Awakening. Hry na skoro stejném enginu, někteří stejní tvůrci a paradoxně ze souboje by Unreal vyšel jako jasný vítěz. Proč? Delší kampaň, prostředí paradoxně ještě detailnější a k tomu absence hlavního problému, který potkal Pariah. Zbraně. Je docela smutné, když u střílečky jsou hlavním problémem hry zbraně, které postava používá. V podstatě jde o to, že i se systémem vylepšování zbraní je krom počátečního samopalu Bulldog skoro každá zbraň nepoužitelná. Beze srandy. Pocit ze střelby většiny zbraní je mdlý, nezáživný. Místo plasmové pušky máte pocit, že postava střílí ze stříkačky na vodu. Modely zbraní jsou naopak na velice slušné úrovni a některé i dnes vypadají zajímavě a velice pěkně.

Pariah dostal proto ve většině recenzí vcelku slušný výprask, i když někde se našla i osmičková hodnocení. S odstupem 12 let od vydání je Pariah ukázkou zapomenuté hry, která sice stojí za zahrání, ale nejedná se o vysloveně zapomenutý klenot. Pokud chcete nějakou jednohubku na jedno, dvě odpoledne, směle do toho. Multiplayer je dnes dávno mrtvý, tak zbyl ve hře o poznání kvalitnější singleplayer, který je sice krátký, ale jako ukázka toho, jaké střílečky byly v oblibě před 10-15 lety před příchodem Call of Duty 4, postačí dokonale.

Video o hře: